Ohlednutí za rokem 2017

Hezký Štědrý den pupíci,

Máme posledních pár dnů do konce roku 2017 a za sebe tedy musím říct, že vlastně ani neutekl jako voda, takže jsem měla čas si věci pěkně vychutnat. Užila jsem si ho, protože byl výživný na zážitky a na nové lidi a celkově bych řekla, že byl pro můj (nejen Čubí) život zásadní.

Na cestách

Začátek roku 2017 nás doslova vykopl ze zaprášené stepi jihoamerického městečka Potrerillos a velice punkové raftové základny do nádherné patagonské přírody.

Nebát se, sbalit se a prostě vyrazit do neznáma jsem se naučila hlavně díky mojí milované drahé polovici a vřele doporučuji všem aspoň jednou za život praktikovat.

Další mé cestovatelské povídání najdete v části Čubí postřehy (třeba o argentinském grilování, o jídle na Kubě, o kanadském Halloweenu včetně návodu jak si udělat dýni, nebo o Poutine – národním jídle Britské Kolumbie, jak se vaří na Srí Lance …)

Ten strach, co bude, se za chvilku rozmělní a vy si budete jen lebedit s čistou hlavou a beze stresu, co bude nebo nebude. Jistě se Vám občas sevřou půlky nad něčím nepříjemným (nebo protože prostě dostanete nezadržitelný průjem a budete ho chtít zastavit…marně), ale to vás zase popostrčí dál. 

Takhle jsme se prokutáleli téměř celou Patagonií, abychom se pak na konci února nalodili na zaoceánskou loď. Úlet? Ano! Ale kdy jindy, když ne teď.

Tři týdny na lodi nám zaprvé ukázaly místa, kam bychom se jinak asi jednoduše nedostali a za druhé jsme se znovu adaptovali na základní sociální pravidla – pravidelná sprcha, jedení příborem z talíře, slušné oblečení atd. Proto nebyl příjezd zpět do Evropy po téměř 1,5 roce taková pecka, jaká by asi nastala, kdybychom prostě jen přeletěli letadlem.

Návrat do (české) reality

Zpátky do práce, zpátky do rutiny…? Návrat do Čech proběhl tak nějak rozumně. Po roce a půl jsme konečně viděli naše rodiny a kamarády, byly jsme krmeni a hoštěni jako pašové a krom toho jsme věděli, že nás čeká léto v Norsku, takže vlastně jinak řečeno další výlet a to do míst, která máme tak rádi.

Čubí muž jako volnonohý a statusem zaměstnance nepolapitelný měl jasno a v pohodě zaplul do kolejí “dělám to, co mě baví”. Já jsem dumala… a dopřála jsem si ten luxus, že rozhodnutí, co s profesním životem dál, nechám až po návratu z letního Norska…

Plodné Norsko

…Norsko, sic pracovní, ale i přes to v nádherné přírodě a vlastně v naprosté pohodě. Hned první týden nám náš byt = stan kompletně zesrala nějaká opeřená zvěř (pardon, ale jiné slovo se pro ten ptačí masakr použít nedá). Všichni se smáli, že to určitě provedl čáp a že se máme těšit.

A my se těšili a už na konci července jsme věděli, že budeme z Norska odjíždět tři 🙂 A co bylo dál? Tři měsíce totální nevolnosti a únavy…těhotné jistě souhlasně pokyvují a které to nezažily, těm gratuluji.

Říká se, že člověk dělá plány, a Bůh nahoře směje. To podle mě platí, a proto bylo na čase vymyslet, co s pracovním životem a těhotenstvím. Naštěstí má život taky takovou milou vlastnost, že se většinou sám někam odvine a nakonec je to nejlepší možné řešení. Proto jsem se vrátila do mé milované práce, kterou jsem dělala ještě před cestováním a hlavně jsem se rozhodla více svého času věnovat paní Čubě a dalším věcem, které nás s Čubím mužem baví, bez ohledu na to, že nebudeme přehazovat peníze vidlemi 🙂

Kamuflujeme Bublinku

Život se má žít a ne přežívat, takže jsme i s malou fazolkou vyrazili na podzimní cesty jak po moři, tak i po souši.

Chápu, že možná kroutíte hlavou, jak jsem nezodpovědná nastávající matka. Nu… tělo si samo řekne, co zvládne a co nezvládne a dostali jsme požehnání od doktorky. Rodičům jsme nicméně jejich budoucí nové role zatloukali poměrně dlouho a jejich počáteční šok vystřídala samozřejmě obří radost a těšení se.

Zaoblený prosinec a my jedeme dál

Tak a je tu prosinec. Pomalu ale jistě se kulatím a naše malé stvoření se pěkně vyvíjí a kope jako drak.  

Když si to tak vezmu, jde teď vlastně už o naše třetí společné “dítě” (akorát se obávám, že u tohoto posledního budou ty porodní bolesti daleko horší, než byly u předchozích…to bude jízda).

Před čtyřmi roky jsme si nadělili první dítě – Recepty paní Čuby a pipláme si dítko, co to jde. Je s ním práce jako na kostele a my ho máme rádi. Snažíme se ho učit stále nové věci a vyvést ho do světa tak, aby hlavně čtenářům bylo užitečné a pomáhalo jim.

Dalším naším dítkem číslo dvě je náš cestovatelský web wildcamping.tips, který je větší světák a taky nás svou povahou těší. Je jiný a chce jinou pozornost, ale baví nás a učí se on nejen od nás, ale my od něj a hlavně od jeho uživatelů.

No a do třetice se nám tu klube skutečné dítko. Největší výzva je před námi a my se těšíme. Co pak bude s našimi virtuálními dětmi? Neopustíme je a pojedeme dál! Tedy víte jak, člověk dělá plány a…Držte nám palce a my vám budeme našimi dětmi dělat radost dál!

Doufám a přeji Vám všem, že Váš rok bude stejně tak “plodný”, jako byl náš rok 2017 a taky Vám chci poděkovat, že ke mně chodíte čerpat inspiraci, čtete recepty. Bez Vás by to nedávalo smysl.

Vaše paní Čuba – Pavlína