Jak se na Srí Lance vaří s láskou (bonusové video k tomu)

V jednom z Čubích postřehů už jsem vás seznámila s pravou chutí Srí Lanky. Tento postřeh vlastně bude taky o tom, jak se tam dá pěkně najíst, jenže možná vás mile (či nemile) překvapím tím, že to bude spíše takové zamyšlení nad tím, jak si nacpávají milánky srílančané a jak to děláme my.

Bez mučení se přiznávám, že mi až pekelně dlouho trvalo, než jsem tento postřeh dala dohromady. Nějak mi dělalo problém najít vhodná slova nebo se opravdu vyjádřit přesně tak, jak bych chtěla (člověku to často v hlavě jede jak na drátkách a když se to má převést na papír, tak přichází fatální blackout). Co jsem tedy chtěla sdělit?

Na Srí Lance se každé jídlo připravuje s láskou (když tedy zajdete k místním a nekrmíte se zrovna v nějakém resortu, kde jsou místní kuchaři zpruzení, že vám musí připravit hranolky a burgra). Nikam se nespěchá, hlavně když je pohoda a aspoň se člověk delší dobu těší. Je pravda, že pro nevrlého Evropana, který chce všechno rychle, hned teď a hlavně proboha nečekat, to může být zprvu nepříjemné.

No, měli bychom se za to profackovat a trochu se zamyslet nad tím, jak je klid na dobré jídlo důležitý a zdravý.

Já jsem se takhle jednoho dne obdarovala tím, že jsem si zalezla s jednou místní paní kuchařkou k ní do kuchyně a nemotorně jí asistovala při přípravě jídla. Celou dobu se usmívala, každou brambůrku, dýni, mrkev či kousíček masa pečlivě oplachovala, čistila a nikam nespěchala. Prostě si to užívala. Nejdřív to pro mě bylo značně stresující, protože jsem věděla, že mám JEN tři hodiny na vochomejtání se v kuchyni a že pak prostě MUSÍME jet někam dál…jinak! (my tak obecně máme velkou spoustu naprosto přiblblých obav, že se bez nás svět otočí na ruby a vyfoukne).

Čas si plynul vlastním tempem a mě začalo být poměrně záhy jasné, že tří hodinový limit nestíhám. Jako typická věčně vystresovaná extrémně zodpovědná Čuba jsem propadla panice a snažila se proces urychlit, což ale byla marná snaha. V cizí kuchyni jsem se neorientovala a zrychlit Srílančana je vážně boj s větrným mlýnem.

Takže přišla fáze rezignace. Se staženým ocasem jsem se přicourala za Čubím mužem a neslavně jsem mu oznámila, že se program v kuchyni prodlužuje a budeme muset přeskupit harmonogram. Ten, už pěkně nasáklý srílanským tempem a svým přirozeným flegmatismem, jen zamrouknul, že ok a já se vrátila do kuchyně.

Když jsem hned v úvodu psala, že se na Srí Lance vaří s láskou, myslela jsem tím především to, že je vidět, s jakou pokorou tu lidé přistupují k jídlu. Je to pro ně rituál, požehnání, že se mohou najíst a ideálně v kruhu rodinném. Suroviny pro ně nejsou jen spotřebním zbožím a něčím lehce dosažitelným. Každé jednotlivé části pokrmu si váží…snad právě proto, že často trpí nedostatkem a velmi dobře si uvědomují, jak je důležité neplýtvat.

Zpět do kuchyně…

Pak jsem prostě rezignovala a přestala jsem řešit, jestli něco stíháme a nestíháme. Prostě jsem si vaření užívala. Dokonce jsem se i oprostila od toho, že po kuchyni pobíhaly štěnice a všude kolem viseli pavouci. Ani už mi nevadilo, že se tam všude motají psi, kočky a venku že pobíhají opice (ok, přiznávám, že mě hlavně uklidnilo to, že všechny suroviny projdou varem). Jen jsme si tak s paní domácí užívaly přípravu velmi jednoduchých jídel a s pokorou jsme přistupovaly k přípravě každého chodu. A ono to chutnalo skvěle!

Asi si říkáte, že to přeci musí chutnat všechno, když je kvalitní recept. Ale hezky si zašátrejte ve svědomí a vzpomeňte si na nějaké jídlo, které jste připravovali naštvaní, nechtělo se vám a nešla z toho radost. A jaké to pak je, když třeba připravujete něco pro své milované, rodinu či kamarády? Rozdíl to je. Klidně se o tom se mnou hádejte.

Jaké tedy plyne poučení, které vám jako Čubička chci předat? Vařte v pohodě a s láskou k tomu, co připravujete a pro koho to připravujete. Pak i obyč topinka bude malým zázrakem.

A pokud by vás zajímalo, jak moc krásná Srí Lanka je, mrkněte se na naše Srí Lanské video.