Jak se najíte a napijete v Chile a Argentíně – o asadu

Druhý díl povídání o tom, jak se najíte a napijete v Chile a Argentině je na světě a tentokrát se už opravdu podívám na zoubek jídlu.

Pokud se ale chcete nejdřív navnadit a třeba i pobavit mým povídáním o tom, jak se v Chile a Argentině napijete, tak prosím pěkně šup sem.

Argentina a Chile se rovná hovězí maso. Tak to prostě je. Buclaté krásné kravičky tu pobíhají všude a je jen zatěžko si je nepředstavovat jako plátek dobrého masa. Ano, jsem masožravec, omlouvám se vege, vega a jiní podobní mani.

Argentinci a vlastně i Chilané zpracovávájí a prodávají z krávy od kopýtek po ouška a všechno je to naprosto lahodné.

ASADO!!!

Proto nejkrásnější věcí která se vám tu může stát je, že se přimotáte k asadu. Asado je pečení převážně hovězího masa (ano, dělají i prasátko nebo kuřecí, ale to prostě nesahá hovězímu ani po kopyta). Asado je podobně jako pití maté událost…je to zážitek a pokud si myslíte, že za hodinu máte odbyto, tak nee.

Asaduje se v pracovním týdnu i o víkendu, na oběd nebo na večeři…prostě vždy, když je příležitost a tu si Jihoameričané většinou najdou téměr kdykoliv, kdy je to možné. Nejednou se nám stalo, když jsme si na vařiči šmudlali nějaký pytlíkový oběd, že opodál místní ve své obědové pauze rozpalovali dříví a chystali se připravit si asado…jen tak s kolegy z práce.

Asado je o čase. Nejde jen o poměrně pomalou přípravu masa, rozpalování dřeva, ale i samotné pečení. Čas tady v Jižní Americe hraje důležitou roli a to takovou, že není kam spěchat. Času je vždycky dost. Manana styl – tj.co můžeš odložit na zítra, to odlož, je tu všude.

(I když nám jihoamerický životní styl nepřirostl k srdci a uvědomili jsme si, že nám nějak ta středoevropská puntičkářká mentalita, nikoliv česká mrmlavost a věčná nespokojenost, je vlastně dost blízká, jednu věc si odsud chceme přivézt a zachovat. Jde o pohodu a žádnou uspěchanost. Slovo “tranquillo” -”na pohodu” jsme tu slyšeli pořád. A ono proč ne? Proč se pořád stresovat a spěchat…a za čím? Takže ano, pojedeme ve stylu tranquillo)

Tedy asado…v Jižní Americe zajdete k řezníkovi a řeknete mu, že potřebujete maso na asado. Když už se s ním trošku skamarádíte a on pochopí, že nejste jen připitomělé gringo (cizák), kterému může prodat nejdražší kus, který za to zas tak moc nestojí, ale víš jak, vlastní matce bys ho neprodal ani za trest, ale gringo to nepozná, tak máte vyhráno. Řezník vám ukáže různé části kravičky a poptá se, kolik že kilo budete chtít (my si pro dva kupovali většinou tak 1-1,5kg masa…jsme zvířata). Jsou určité části masa, které jsou většinou lahodnější a dražší, ale věřte mi, že ať už vám pan řezník zakrojí cokoliv, tak to bude zážitek. Maso je tu totiž prostě naprosto jiné kvality, než v Čechách a já si moc nedovedu vysvětlit, čím to je.

Maso tedy máte. Co s ním dál?

Pokud chcete k asadu přistupovat minimalisticky, tak maso prostě jen velmi pečlivě nasolíte. Většinou ho ani není potřeba nějak čistit, protože to za vás udělá řezník a nějaký ten špíček na něm není vůbec na škodu, ba naopak. I jen pěkně osolené a pečené maso je skvost, ale pokud chcete svoje chuťové pohárky vystřelit mimo galaxii, budete muset jít o krůček dál.

Nebudu si hrát na odborníka na kořenění asada, ale ráda se s vámi podělím o triky, které jsem odkoukala od místních a které nás přiváděly do gastronomické nirvany. Náš kamarád Marcel, který je veliký gurmán, učitel tantry a tanečník tanga mi vysvětlil, že maso na asado je potřeba nakořenit takto: Smíchat olivový olej, bílé víno, hodně česneku, hodně soli a chimmichuri směs. A co že je to ta chimmichuri? Je to vlastně směs koření (cibule, petržel, pepř, česnek, oregano, paprika, třtinový cukr a často i chilli).

Pak už jen vezmete maso a touto směsí ho pořádně potřete. Ne jen poplácat symbolicky po prdýlce, ale pěkně ho protřít a promasírovat

Jednodušší část přípravy je za námi.

Asado je o ohni a pokud chcete být přesně jako lokál, tak nebudete kupovat uhlí (jako jsme to dělali my, protože jsme netrpěliví a nenažraní Evropani), ale koupíte dřevo (to tu seženete skoro v každé sámošce) a připravíte si uhlí sami. Od momentu podpálení až ke krásným žhavým uhlíkům je to nervyderoucí čas, ale když už se držíme tradic, tak to tu hodinu, možná i méně je potřeba vydržet.

Kladení masa, hurá

PEČEME, PEČEME…pomalu a dlouho

Uhlíky už pěkně klokotají a je tedy na čase umístit parillu – veliký grilovací rošt a uhlíky. My jsme rovnoměrně rozmisťovali uhlíky pod celou parillu, ale viděli jsme i místní, kteří navršili na kraje více uhlíků a na středu nechali jen pár. Doteď o tom vedeme s Čubím mužem spor, jaký je postup správný. Věřte mně, že rozmístit rovnoměrně je lepší 😉

Parilla se pořádně rozehřeje a je na čase na ni položit okořeněná masa. Z mas se začne uvolňovat naprosto dokonalá a slinynabuzující vůně, to je dobře. Jakmile se na povrchu masa začnou objevovat červené krůpěje krve, tak je na čase maso otočit (tak nám to říkali místní).

KDY UŽ TO BUDE?

Délka pečení je velmi rozdílná a závisí hlavně na výšce masa. Je tedy potřeba do masa občas šťouchnout prstem – pokud ještě hodně pruží, tak není hotové. Pokud už skoro nepruží, mělo by být připravené.

Místní se nicméně přiklánějí spíše k variantě „odendám kousek masa, odkrojím a zkusím“, což je pro kuchaře daleko milejší možnost a my ji také praktikovali.

Maso pak nakrájejte na štědré plátky (tj. ne na půlcentimetrová somráčky) a hoďte mezi hladové krky.

JEN HOVĚZÍ? A CO CHORIZA A CHINCHULINI? 

Chci-li být co nejpřesnější, měla bych tu zmínit i choriza a chinchulini, které jsou nedílnou součástí asad. Choriza asi znáte – takové malé milé klobásky, většinou pěkně kořeněné – tedy opět hovězí (vepřové se také dají sehnat, ale není to ono). Je tu taková nepsaná tradice, že po chorizech se druhý den většinou pose… Ano, tak to prostě je. My už jsme je pak ani nejedli, protože při poslední konzumaci Čubí muž dopadl tak, že jsem mu musela kopejtka přidržovat ve vzduchu, jak se mu dělalo zle a nemohl se hýbat.

Chinchulini – tj. vnitřnosti, v Argentině většinou část střev čehosi, se připravují naložené v citronu a soli. Za zkoušku to určitě stojí, ale hit se z toho pro nás asi nestane.

Jak choriza, tak chinchulini se na parillu dávají ve stejný čas, jako maso. Možná si říkáte, že by to mělo trvat kratší dobu, ale i chorizo a vnitřnost potřebuje svůj čas a každopádně to pak chutná lépe.

JESTLIŽE JSTE DOČETLI AŽ SEM, TAK ŠUP ROZDĚLAT OHĚN A PŘIPRAVIT SI TAKÉ JEDNO ASADO! Nemám pochybnosti, že vám to bude náramně chutnat.

¡buen provecho! Čuba